SARDINIE 2001 – smaragd Středomoří

/—html
Logo Sardegna
\—

Název Sardinie (italsky Sardegna) je římského původu a odvozuje se od  mytologického hrdiny Sarda. Tento ostrov je součástí Itálie a tvoří ji čtyři provincie: Cagliari, Nuoro, Oristano a Sassari. Hlavním městem je Cagliari.

GEOGRAFIE
 

/—html
Bandiera
\—

Sardinie je od italské pevniny v nejbližším místě vzdálená asi 120 km. Svou rozlohou 24 089 km2 je druhým největším ostrovem ve Středozemním moři. Je převážně hornatá, pohoří a kopce tvoří celkem 80 % ostrova. Nejvyšším pohořím je horský masiv Gennargentu, který se nachází v centrální části ostrova s nejvyšším vrcholem Punta La Marmora dosahující výšky 1 834 m. V jeho okolí je několik dalších hor dosahujících výšek nad 1 500 m.

/—html
Mapa Sardinie
\—

Jedinou větší rovinatou oblastí je nížina Campidano, která je dlouhá asi 100 km a táhne se v šířce 20 km od Cagliari severním směrem až po Oristano. Kromě této nížiny zde najdeme ještě několik menších nížinatých oblastí nacházejících se většinou u pobřeží.
Pobřeží o délce 1 840 km na mnoha úsecích tvoří fascinující strmé útesy, pod kterými divoký příboj prohlubuje jeskyně přístupné pouze z mořské hradiny. Ideální koupání a potápění nabízí zdejší úžasné smaragdové moře. Pláže omývané průzračnou vodou jsou místy obklopeny rozmanitými pobřežními skalisky či balvany. Říká se, že na pobřeží Sardinie najdete kus Francouzské riviéry, Karibiku, Seychelských ostrovů i Tichomoří.
 

KLIMA
 

Na Sardinii vládne příjemné středomořské klima. Téměř neustále vane na ostrově vír, nejčastěji silný chladný a suchý mistral, proudídící ze severozápadu. V létě foukají převážně dva teplé větry, vlhký západní libeccio a z jihu suchý scirocco. Dešťové srážky jsou nejvyšší v listopadu a v prosinci, zatímco v červenci a v srpnu téměř chybějí. V průběhu roku prší velmi nepravidelně a mnohem méně než v Itálii. Průměrná roční teplota se na ostrově pohybuje kolem 18 st. C. V letních měsících se teploty průdce zvedají, v některých místech ve vnitrozemí bývá přes 40 st. C, na pobřeží stoupají teploty ke 30 st. C. Zimní průměrná teplota činí 10 st. C. Vrcholky Gennargentu občas pokryje sníh. Teplota moře v srpnu a září je asi 25 st. C.
 

FLORA
 

Symbolem sardského kraje je pivoňka. Rozkvétá na jaře a zahaluje do růžové barvy celý ostrov. Pro Sardy je to důležitá květina, kterou zřejmě používali k vyhánění démonů. Velmi rozšířené jsou korkové a kamenné duby, v některých místech se vyskytují zbytky starých tisových a cesmínových hájů z třetihorního období (zvláště ve středovýchodní části ostrova). Tis je nazýván kvůli jedovatým jehličkám „strom smrti“. Pro zlepšení mikroklimatu bylo provedeno zalesnění piniemi. Charakteristickým příjemně vonícím porostem je macchie, což jsou středomořské suchomilné křoviny různých druhů: vřes skalní, planika, řečík, jalovec, levandule, rozmarýn, myrta, aj. Pokrývá velké části ostrova. Vyskytují se i palmy a četné orchideje.
 

FAUNA
 

V přírodních rezervacích našli svůj životní prostor mufloni a téměř vyhynulý sardinský jelen. Na sopečné planině Giara di Gesturi žije další rarita, malý polodivoký koník, vysoký maximálně 130 cm. Tito koníci sice žijí volně, ale každý z nich má svého majitele.

/—html
Kudlanka
\—

 Dále zde žijí vzácné vysokohorské dlouhosrsté kozy, divoká prasata, lišky, kuny, divoké kočky, zajíci a plchové. Už od středověku zde chybí zmije a vlci. Z ptáků se zde vyskytují některé druhy sokolů a jestřábů, vzácné sultánské kuře. Orla královského lze spatřit v národním parku Supramonte. Sup bělohlavý a sup bradatý se vyskytují velmi zřídka, např. na Capo Caccia. Řeka Tirso s délkou toku 150 km se na podzim a na jaře stává dočasným domovem mnoha plameňáků a dalších vzácných druhů vodních ptáků. V moři žijí všechny druhy ryb, které jsou typické pro Středomoří a vzácní živočichové jako želvy a tuleni středomořští. Jedná se o jediný druh tuleně žijící ve Středomoří, který se zdržuje v oblasti Cala Gonone.
 

NURAGHSKÁ CIVILIZACE
 

Sardinie patří k nejdéle osídleným částem Evropy. Byla osídlena již v prehistorické době, kdy na ostrově existovala jedinečná primitivní (nuraghská) civilizace. Svědčí o tom nuraghi – okrouhlé kónické věže zakončené plošinou. Byly postaveny z masivních kamenných bloků bez použití spojovacího materiálu. Věže se tyčily do výšky 10 až 15 metrů (výjimečně 20 m), přičemž průměr základny činí asi 10 m. Nuraghů se dochovalo po celém ostrově v různém stupni zachovalosti na sedm tisíc.

/—html
Nuraghi Palmavera (u města Alghero)
\—

Před třemi tisíci lety jejich počet pravděpodobně dosahoval deseti tisíc. Vyskytují se pouze na Sardinii a jejich vznik spadá do období 1800 a 500 př. n. l. Dodnes není objasněno, jaký byl jejich účel a kdo byli jejich stavitelé. Existuje mnoho výkladů: mohly sloužit jako hrobky, sluneční chrámy, pece a astronomické observatoře. Starověcí Římané považovali stavby za pevnosti. Vojenský charakter nuraghů potvrzují i početné obranné prvky, jako jsou výklenky, střílny nebo cimbuří na vrcholcích.
Dalšími němými svědky historie jsou „Hrobky obrů“ – hromadná pohřebiště budovatelů nuraghů, které je možné spatřit např. v Li Lolghi a v Coddu Vecchiu. Na evropské pevnině se žádné podobné objekty nevyskytují. Jsou sestavené z opracovaných kamenů, zvenku vypadají jako trup obráceného člunu. Dosahují výšky 1 až 2 metry, na šířku měří 5 m a na délku 15 m. Po obou stranách vchodu do hrobky přiléhá řada vysokých plochých kamenů zvořící zeď. Před hrobkou se nachází obětní kámen a ohniště. Na tomto místě se odehrávaly pohřební rituály. V blízkosti hrobky stojí často menhiry, které pravděpodobně představují bohy nebo střážce mrtvých.
K dalším pozůstatkům nuraghské civilizace patří asi padesát vodních chrámů, nádrží vyhloubených ve skalách, které sloužily jako poutní místa a shromaždiště při rituálních obřadech, kam Sardiňané přinášeli oběti.
 

Použitá literatura:
Sardinie – průvodce na cesty, nakladatelství Freytag + Berndt, 2001
Sardinie – nejkrásnější turistické trasy, turistický průvodce Rother, nakladatelství
Freytag + Berndt, 2000
Sardinie – Jozef Petro, nakladatelství GLOBUS, 1999
měsíčník Lidé a země č. 9/1997
 

CESTOPIS
 

16. 6. 2001
 

Naše čtyřčlenná výprava (opět cestujeme s Martou a Pavlem, tak jako tomu bylo loni v případě Korsiky) odjíždí v 6.30 hod. z Fryštáku u Zlína. Do italského kempu v Pise příjíždíme ve 21.30 hod.
 

17. 6. 2001
 

Přenocovali jsme v Itálii, v kempu MARINA DE PISA. Uléhali jsme pozdě, ani jsme neměli sílu se osprchovat. Dostali jsme velmi malé místo na postavení dvou stanů a umístění automobilu, měli jsme co dělat, než jsme ulehli do spacáku. Noc byla teplá, bylo nám všem horko. Zato ráno jsme byli probuzeni hukotem moře. Zvedl se silný vítr, ochladilo se a pro velké vlny se nesmělo koupat.
Ráno jsme vyjeli do města PISA prohlédnout si světoznámou šikmou věž a přilehlé pamětihodnosti.

/—html
Šikmá věž v Pise
\—

Do Pisy jsme přijeli po 8 hodině. Zaparkovali jsme nedaleko centra města, které je obehnáno hradbami. Procházeli jsme liduprázdnými uličkami a snažili se najít cestu k šikmé věži. S plánkem města, který se nám podařilo ukořistit loni v Livornu při čekání na trajekt na Korsiku, jsme nehledali dlouho. Čím blíže jsme byli u historického centra, tím častěji jsme potkávali jak turisty, tak první italské obchodníky chystající zboží k prodeji. Městečko se pozvolna probouzelo do dalšího dne. Sítí uliček jsme se dostali k šikmé věži, krásné bílé stavbě s velkým množstvím ornamentů.
Pisa, to není jen šikmá věž. Velice impozantní je i komplex náboženských budov z bílého mramoru Campo dei Miracoli (pole zázraků). Stavba tohoto výjimečného díla byla zahájena již v 11. století.
Kouzlo tohoto místa nás bez dlouhého přemlouvání zlákalo k pořízení fotodokumentace. Během hodiny se okolí šikmé věže a přilehlých historických budov zaplnilo turisty různých národností, uličky byly plné obchodníků
s cukrovím, živými zvířaty, oblečením, potravinami, ovocem a zeleninou.
/—html
Koření na trhu
\—

Z každého koutku se linula jiná vůně, která dráždila naše smysly. Ochutnali jsme sladké tenké lupínky připomínající svým vzhledem brambůrky
a chutnající jako perník, silně okořeněné skořicí. Najednou by se toho nedalo moc sníst.
Po prohlídce Pisy jsme se vrátili do kempu. Počasí se zhoršilo, nad horami se honily tmavé bouřkové mraky, zvedl se silný vítr. Po obědě jsme se chtěli podívat k moři, které bylo nedaleko kempu. Silný vítr napovídal, že koupání stále nebude možné, i když někteří z nás byli i přes nepřízeň počasí odhodláni prozkoumat podmořský život. Přesně jak jsme očekávali, na pláži červený praporek a velké vlny. Tak jsme alespoň chvíli seděli v lehátkách, naslouchali hukotu moře a nastavovali tváře slunečním paprskům, které se jen stěží prodíraly přes těžké mraky.
Večer už byla taková zima, že jsme všichni uvítali horkou sprchu (sazba 500 ITL za tři minuty).
 

18. 6. 2001
 

Ráno nás v 5.00 hodin vzbudil budík, začali jsme s balením věcí. Celou noc pršelo, stany jsme měli mokré, a taky ručníky, které jsme sušili na šňůře.
Po 6 hodině jsme stáli před výjezdní bránou kempu a chtěli zaplatit za přenocování. Náš záměr vyjet dřív a být tak s předstihem v Livornu,
v přístavu, kde jsme se měli nalodit na trajekt, byl zmařen. Postarší muž na pokladně přijímal úhrady až od 7 hodin, byli jsme nuceni počkat, až oficiálně otevře. Přitom celou tu dobu seděl a hrál hry na počítači. Získali jsme tak další cennou zkušenost, a to před přihlášením do kempu je nezbytně nutné zjistit čas, kdy můžete kemp opustit. Mohlo by se stát, že z tohoto důvodu nepřijedete včas ke trajektu.
V Livornu jsme se nalodili na trajekt společnosti Corsica – Sardinia Feries
s názvem Regina a odplouváme v 9 hodin. Narozdíl od loňska je tato loď
o hodně menší a poloprázdná, což nám umožňovalo nerušeně odpočívat. První dvě hodiny plavby byly velké vlny, které si pohrávaly s lodí. Bavili jsme se tím, že se nemůžeme udržet na nohou, vyhledávali jsme na lodi místa, kde bylo houpání největší. Pak se ale moře uklidnilo a my jsme měli po zábavě. Chvíli jsme podřimovali v lehátkách na palubě, poté posedávali na čalouněných sedačkách v podpalubí. Odtud nás ale klimatizace vyhnala zpět na palubu zahřát se na slunce. Po několika hodinách jsme se cítili „upečeni“, a proto jsme se schovali do restaurace. Čas se vleče a my se začínáme nudit. Nakonec jsme se přece jen dočkali a po 9 hodinách plavby dorazili do přístavního městečka GOLFO ARANCI, situovaném na severovýchodním pobřeží Sardinie, na mysu Capo Figari. Jméno Golfo Aranci vzniklo kuriózně omylem kartografů, kteří místo původního Golfo Granchi – Záliv krabů uvedli název Golfo Aranci – Záliv pomerančů. Golfo Aranci je důležitý přístav, vede tudy i železnice, což jsme nepříjemně poznali na vlastní kůži, ale o tom až na závěr vyprávění. Jelikož už bylo 18.30 hod., hledáme kemp na přenocování. Projíždíme pěkně upraveným městečkem plným kvetoucích rostlin, ve kterém nechybí restaurace a obchůdky se suvenýry.
Učarovala nám sardinská krajina na severu ostrova. Moře nabízí celou škálu modrých a zelených odstínů, na pobřeží i ve vnitrozemí se zvedají načervenalé žulové zakulacené skály, kvetou růžové divoce rostoucí oleandry, keře vytváří zelené polštáře. Slunce ještě nestihlo vše spálit, zdá se, že přijíždíme v to pravé roční období. Jak jsme ale později zjistili, teploty se v různých oblastech Sardinie hodně liší. Naše putování bylo zaměřeno na horní polovinu ostrova. Sever Sardinie se v měsíci červnu, dle naší zkušenosti, vyznačuje příjemným klimatem, západní pobřeží je drsnější s výrazným větrem a chladnějším mořem, ve vnitrozemí panuje horko a sucho, východní pobřeží je rovněž horké, občas ovlažené příjemným vánkem.
Po 20 hodině jsme se ubytovali v kempu BAIA SARACENO, nedaleko městečka PALAU na severu ostrova. Zaujala nás vstřícnost recepční, od které jsme nejprve obdrželi prospekt s vyobrazenými lokalitami areálu. Ještě před ubytováním jsme si kemp mohli prohlédnout, což nás překvapilo. Líbilo se nám příjemné a tiché prostředí kempu, krásné čisté pláže. Zůstali jsme zde dvě noci.
 

19. 6. 2001
 

Po snídani jsme z Palau vyjeli automobilem k pevnosti, která nám měla podle průvodce poskytnout jedinečný výhled na moře a protější souostroví. Bohužel, pevnost byla z důvodu rekonstrukce uzavřena. Nenechali jsme se odradit počátečním neúspěchem a rozhodli jsme se zrealizovat další turistickou trasu doporučenou knižním průvodcem, a to mys CAPO D´ORSO, nádherné vyhlídkové místo. Zaparkovali jsme a vydali se pěšky vzhůru
k proslulému, zdaleka viditelnému skalisku Roccia dell´Orso. Jde o ohromný žulový blok, vymodelovaný po staletí působícími větry a erozí do tvaru připomínající mohutné zvíře (orso = medvěd).

/—html
Kamenný medvěd
\—

Po krátkém příkřejším výstupu se nám naskytl pohled nejen na tento útvar, ale i na překrásnou okolní krajinu, ostrovy La Maddalena a Caprera, zátoky v Palau. Nebylo pro nás obtížné dostat se až pod „trup“ medvěda a vychutnávat si tak další výhled na načervenalá skaliska a tyrkysové moře.
Po obědě jsme se koupali na plážích přístupných pouze pro osoby ubytované v kempu Baia.

/—html
Výhled od skalního medvěda - Palau a pláže u kempu Baia Saraceno
\—

Slunili jsme se na zakulacených skaliscích, což se nám po chvíli zdálo nepohodlné. Přesunuli jsme se proto o kousek dál na maličkou zátoku se zlatavým pískem. Voda je průzračná, místy se vlní tmavé řasy rostoucí ve větších skupinách. Je pozdní odpoledne a my sledujeme od Korsiky hrůzostrašně vyhlížející pás oblačnosti. Zvedl se silný vítr, který nás vyhnal z pláže zpět do pohodlí stanu.
Jelikož se nám ještě nechtělo spát a nenechali jsme se zastrašit zhoršujícím se počasím, rozhodli jsme se pro podvečerní procházku Palau. Kdysi to byla rybářská vesnička, ale díky svým nádherným plážím začala být stále více vyhledávána turisty a postupem času se z ní stalo letovisko. Dalekohlem jsme zjistili, že se Palau stále rozrůstá o pěkné nové rekreační vily. Palmy lemují nábřeží, v přístavu kotví rybářské loďky a jachty. V centru pak malé obchůdky lákají turisty k nákupům upomínkových předmětů.
Je večer, sledujeme zamračenou oblohu. Snad nebude pršet…
 

20. 6. 2001
 

Probouzíme se do sluncem prozářeného horkého dne, na nebi ani mráček. Srdce nám zaplesalo a obavy, že na Sardinii ztrávíme uplakanou dovolenou, jsou pryč. Složili jsme stany a opouštíme kemp. Máme namířeno na nejsevernější cíp ostrova, kde leží město Santa Teresa di Gallura. Městem pro velký provoz pouze projíždíme a míříme dál na mys CAPO TESTA, kde chceme absolvovat okružní pěší túru skalnatým pobřežím, od zátoky k zátoce. Trasa začíná u oploceného majáku, protíná 10 zátok a obkružuje celý poloostrov Capo Testa. Hned první zátoka Cala Spinosa nás okouzlila svou krásou.

/—html
Zátoka Cala Spinosa
\—

O pouhých 12 km dál lze spatřit ostrov Korsiku s útesy Bonifacia. Míjíme další majáky, nádherné zátoky lákají ke koupání, žulové skalní útvary mají růžové, žluté, šedé a bílé odstíny a provázejí nás po celou dobu trasy jako celá škála modrých odstínů moře. Ani odolná žula nedokázala vzdorovat vytrvalému působení silného větru, deště, slunce a mořského příboje. Tyto živly spolumodelovaly působivé skalní útvary, v nichž lidská fantazie poznává řadu zástupců z říše zvířat.

/—html
Rozeklaná skaliska, v pozadí Korsika - Bonifacio
\—

Římané zde získávali materiál na několik sloupů v římském Panteonu, pisánci zdejší žulu použili při stavbě sloupořadí dómu v Pise. Podle fotografií v průvodci jsme očekávali, že se bude jednat o zajímavou podívanou, avšak tato trasa předčila naše očekávání. Jednalo se o časově náročnější tůru, snad proto, že jsme se mimo prošlapané stezky podívali i do míst průvodcem nedoporučených, spojených s lehkým lezením. Čas chůze dle průvodce – 4 hodiny, nám se podařila tato procházka zvládnout za 6 hodin i s kocháním a tolik potřebným pořízením fotodokumentace, včetně bezvýznamného zabloudění. Unavení, spálení sluncem a poškrábaní macchiemi (odklonili jsme se totiž ze stezky o několik desítek metrů, a proto jsme to museli střihnout přes tento agresivní pichlavý porost) jsme se na závěr okoupali v moři u písčité pláže v úžině před poloostrovem.

/—html
Jedna ze zátok Capo Testa
\—

Slaná voda vykonala své, rány na nohou nás pořádně štípaly.
V podvečer jsme se automobilem přesunuli po západním pobřeží do kempu Mareblu. Kemp byl narozdíl od ostatních až podezřele levný, ale protože jsme byli unaveni a stmívalo se, nepátrali jsme proč. Navíc jsme se zde nechtěli zdržovat a brzy ráno jsme měli v úmyslu vyrazit na další cestu. Později jsme zjistili, že většina sociálních zařízení nefunguje a čistotou zrovna neoplývá. Osvětlení bylo zapnuto až příliš pozdě, v době, kdy většina ubytovaných spala a na chodnících se už nikdo nepohyboval. Nabyli jsme přesvědčení, že se tento kemp teprve chystá na příliv turistů, na hlavní sezónu.
 

 

 

 

21. 6. 2001
 

Brzy ráno nás probouzí zvuk sekačky. Nebylo nám ale jasné, co ve zdejším prostředí bylo k sečení. Travnatý porost jaksi chybí.
Po snídani jsme se sbalili a jedeme podél západního pobřeží do historického přístavního města CASTELSARDO, které je originálně situováno na mohutném skalisku nad mořem.

/—html
Castelsardo
\—

Zachovaly se zde zbytky městských hradeb a hrad z 12. století, který postavila rodina Doriů z Janova. Hrad je nově zrestaurovaný a městské hradby skýtají krásný výhled na městečko, přístav i moře. Pod hradem se nachází staré město s úzkými a strmými uličkami.
Po prohlídce Castelsarda směřujeme do města Porto Torres, které bylo založeno v 1. stol. př. n. l. skupinou římských občanů jako osada s římským právem. Podle turistického průvodce jsme tu měli najít četné připomínky římské doby. Bohužel, pro absolutně nedostatečné dopravní značení a pro chybějící směrovky k historickým nalezištím opouštíme město bez úzpěchu a zklamáni. Pokračujeme však v cestě dál, do obce STINTINO na západním okraji zálivu Asinara, kde se podle informačních materiálů, které máme k dispozici, nachází jedna z nejkrásnějších a nejpůsobivějších pláží Sardinie – La Pelosa, kde moře předvádí ty nejneuvěřitelnější tóny azuru a tyrkysu. Na pohlednicích, které se prodávají v místních obchůdcích, skutečně moře hrálo nádhernými barvami modré, až se tomu nechtělo věřit… Dominantou této pláže je také španělská věž, která sloužila jako obranná tvrz proti pirátům a loupežným výpravám mezi Sardinií a Korsikou.
Přijíždíme do Stintina a poznáváme, že patří mezi oblíbená letoviska – je zde postaveno mnoho hotelů, vil, bungalovů, parkovišť. Snažíme se zaparkovat v dlouhé řadě stojících automobilů, na malou chvilku jsme zahlédli La Pelosu. Konečně se nám podařilo najít volné místo. Chystáme si věci ke koupání, když v tom nás vyruší sardinský mladík. Mluví na nás italsky nebo sardinsky, nejsme si jisti, protože ani jeden z nás tyto jazyky neovládá. Snažíme se dorozumět anglicky, bohužel bez úspěchu. Jedná se snad o placené parkoviště nebo vyhrazená parkovací místa pro hotelové hosty? Podáváme mu papír a tužku s vysvětlením, ať napíše částku za parkovné. Další neúspěch, chlapec nemá ani tušení, co se mu snažíme naznačit. S rozpačitým úsměvěm odchází a my jsme se usnesli, že si pláž alespoň prohlédneme, vyfotíme, natočíme a co nejrychleji odjedeme pryč, než nastanou větší potíže. Pohlednice opravdu nelhaly, pláž byla nádherná, bohužel přeplněná lidmi. V jednom z aut jsme zahlédli parkovací lístek, 8 000 ITL na 2 hodiny. Poplatek se nám zdál až příliš vysoký na tak krátkou dobu. Rozhodli jsem se, že se ještě porozhlédneme po okolí, kde by se dalo zaparkovat, ale všechna volná parkovací místa byla soukromá. Opouštíme toto překrásné místo opět zklamáni. Pro únavu a velké horko jsme zastavili u maličké kamenité pláže nedaleko Stintina. Po chvíli odpočinku jedeme na mys Capo Caccia najít si ubytování. Kemp Torre del Porticciolo se nám zdál ideální na přenocování.
 

22. 6. 2001
 

MYS CAPO CACCIA je obrovské z moře se zvedající vápencové skalisko, které leží asi 25 km západně od Alghera. Mys je s pevninou spojen úzkou šíjí, která je vysoká 170 m.

/—html
Mys Capo Caccia
\—

Odtud se nabízí nezapomenutelné rozhledy. Mohutné sklaní stěny spadají v nejvyšším místě až do 300 metrové hloubky k mořské hladině. V nejvyšším místě skaliska stojí rozhledna, která je v současnosti veřejnosti nepřístupná, neboť vrcholek využívá armáda.
Divoké útesy Capo Caccia lákají návštěvníky především kvůli jeskyni Grotta di Nettuno. Rozhodli jsme se shlédnout tuto nejznámější a nejvyhlášenější jeskyni Sardinie.

/—html
Schodiště k jeskyni Grotta di Nettuno
\—

Jeskyně je dosažitelná buď přímo z moře výletní lodí, nebo z vrcholu Capo Caccia po příkrém schodišti o 656 stupních klikatících se po stěně skalního masivu (vytesaných zvnějšku). Dali jsme přednost sestupu po schodech obehnaných kamenou zdí a rozhledům po okolí. Pohled dolů na vlny tříštící se o rozeklaná skaliska je úchvátný. Na skaliscích posedávají mláďata racků. Scházíme až na úroveň mořské hladiny a nalézáme se v prvním krápníky zdobeném prostoru. Kupujeme si lístky, vstupné činí 15 000 ITL na osobu. V ceně je zahrnuto použití kamery a fotoaparátu. Jeskyně nabízí úchvatné pohledy na krápníky různých velikostí a tvarů. Pro velmi početnou skupinu návštěvníků se zařazujeme až na konec řady, abychom měli dostatek prostoru a času na fotografování a natáčení. Průvodce je ohleduplný a trpělivý, evidentně má pro naše nadšení pochopení.

/—html
V jeskyni Grotta di Nettuno
\—
Neptunova jeskyně je dlouhá 1 200 m, největší podmořské jezírko je asi 9 m hluboké, dlouhé 120 m a široké 25 až 50 m. Jeskyni v roce 1900 náhodně objevil jeden rybář, návštěvníkům byla zpřístupněna o 50 let později. Podle legendy právě tady sídlil bůh moří – Neptun.
Jelikož nás zkušenosti z prohlídek našich českých jeskyní naučily se teple obléci, neopomněli jsme toto pravidlo ani v Neptunově jeskyni. Byli jsme ale překvapeni příjemnou teplotou – bylo nám horko.

/—html
Zátoka Torre del Porticciolo
\—

Po prohlídce jsme se rozhodli okoupat na pláži pod kempem, ve kterém jsme byli ubytováni. Při jízdě autem jsme zahlédli zachovalou strážní věž, která lákala k vyfotografování. K věži byla prošlapaná cestička mezi macchiemi. Po pečlivém prozkoumání jsme zjistili, že věž nemá vchod. V okolí růžově kvetly droboučké voňavé karafiáty, rostly bodláky a palmy.

/—html
Příboj u skalisek na Torre del Porticciolo
\—

Moře u kamenito písčité pláže se strážní věží, která se nachází pod kempem, nám přichystalo četná překvapení, spoustu drobných i velkých rybek, barevných i nevýrazných, chobotnice, poustevníky, sumíše, sasanky. Zátoka opodál ukrývala mezi obrovskými lávovými balvany malá mělká jezírka se sluncem vyhřátou vodou, jasně zelenými řasami a drobnými

/—html
Pláž na Torre del Porticciolo
\—

korýši. Našeho kamaráda podmořský život natolik zaujal, že se dokázal se šnorchlem a brýlemi potápět až 1 hodinu 30 minut bez přestávky. Promrzlý až na kost, s fialovými rty a husí kůží mu dlouho trvalo, než se zase na slunci zahřál.
Večer jsme se ještě v kempu příjemně ovlažili ve sladkovodním bazénu.
 

 

23. 6. 2001
 

A už opět balíme stany, rovnáme věci v autě, abychom vytvořili co nejvíce volného místa na případné drobné dárky, které chceme přivést domů. Dnešní den považujeme za „přejezdový“, chceme se přesunout ze západního pobřebí na pobřeží východní, do oblasti Cala Gonone u města Dorgali. Projíždíme Alghérem, míjíme Macomér, dále jedeme vnitrozemím, bloudíme v Nuoru, Olieně a nakonec úspěšně přijíždíme do Cala Gonone. Pochvalujeme si silnice, které jsou na velmi dobré úrovni. Co už je horší, musíme být neustále připraveni na nepředvídatelné chování místních řidičů. Dopravní předpisy – co to vlastně je? Tak by se dal charakterizovat smysl domorodců pro dodržování silničních pravidel. Ale úplně nejhorší je dopravní značení. V městech chybí na křižovatkách směrové tabule, zabloudit se dá velmi snadno. Pak je jen jediná možnost, pamatovat si, kudy jsme už jeli, zkoušet další ulice a doufat, že konečně najdeme ten správný směr. A bez plánku města je pak úplně nemožné najít místní pamětihodnosti.
Do kempu v CALA GONONE přijíždíme přibližně v 16.00 hodin. Postavili jsme naše obydlí a pro velké horko, na které jsme na severním a západním pobřeží nebyli zvyklí, vyrážíme k pláži. Moře je čisté, pláž s bílými oblázky leží přímo pod městem. Zde setrváváme až do chvíle, kdy slunce ztrácí svou sílu a zachází za štíty hor.
Cala Gonone, přístav, letovisko a nedůležitější rekreační centrum oblasti Barbagia, se rozkládá na strmém úpatí vyhaslé sopky Codula Manna, uvnitř zálivu Orosei. Z přístavu vyjíždějí loďky k plážím Cala Luna, Cala Sisine a k jeskyni Grotta del Bue Marino, která je pojmenovaná podle tuleně druhu Monachus albiventer, jemuž se také říká mořský vůl (bue marino), a který zde stále žije. Záliv Orosei je součástí národního parku Gennargentu. Nedaleká nuragská vesnička je jedním z mála nuragských sídel, které leží tak blízko moře.
 

24. 6. 2001
 

Je 9 hodin a my se vydáváme na pěší tůru do GOLA DI GORROPPU, divoké vápencové soutěsky lemované kolmými stěnami, tyčící se místy do výše až 300 metrů.

/—html
Soutěska Gola di Gorropu
\—

Jdeme po prašné horské stezce, kterou lemuje horkem sálající skalnatá krajina. Kolem chodníku se vine tok říčky Flumineddu. Putování nám zpestřují bíle a růžově kvetoucí oleandry, které nám bohužel neposkytují žádný stín. Pohybujeme se na přímém slunci, které nám spaluje pokožku. Přejeme si, aby alespoň trochu vál větřík, který by nás ovlažil. Celou cestu jsme vystaveni horké výhni. Za každou zatáčkou očekáváme, že se objeví vstup do soutěsky, cestička ale neúprosně pokračuje dál a prodlužuje naše utrpení. Po dvou hodinách přicházíme na začátek gigantického kaňonu. Sestoupili jsme až na dno soutěsky, kde kvetou bohatě oleandry a malé tůňky nám poskytují osvěžení. Po většinu roku se ale potok Flumineddu z rokliny strácí do podzemí a tůňky v horkých letních měsících pozvolna vysychají.

/—html
Soutěska Gola di Gorropu
\—

Přelézáme obrovské bělostné vyhlazené balvany, občas na nich odpočíváme, protože příjemně chladí. Obtížnější úseky spojené s lehkým lezením střídají odpočinkové části, místa pokrytá oblázky. Směřujeme dál do soutěsky, jejíž délka je přibližně 5 km a místy je jen asi 5 m široká. Okolo nás stojí srázné stěny. Žasneme nad její krásou. Roklinou jsme prolézali asi 2 hodiny, než jsme dosáhli jejího úplného konce. Odtud mohou pokračovat dál jen ti, co mají lezecké vybavení. Nikomu z nás se ani nechtělo myslet na to, že se budeme vracet opět tou samou cestou k autu, v tak velkém horku. Navíc jsme podcenili množství pitné vody, kterou jsme si vzali s sebou, a které jsme měli nedostatek. Rozvrhli jsme si ji tak, aby nám vystačila až do konce tůry. Mimochodem, nevystačila. Vedro bylo nesnesitelné, slunce pálilo. Vidina minerálek uskladněných v zavazadlovém prostoru automobilu urychlila naše kroky o půl hodiny. Do rozžhaveného automobilu usedáme vyprahlí, vyčerpaní, klimatizace běží naplno… Každý z nás má v ruce dvoulitrovou láhev minerálky, kterou by právě v tuto chvíli nevyměnil za nic na světě.
Usoudili jsme, že pro dnešní den bylo slunce dost, a tak jsme až do večera odpočívali ve stanu.
 

25. 6. 2001
 

Po zkušenosti z předchozího dne a fakt, že nás stále bolí nohy, jsme se rozhodli strávit celý den u moře. Ke koupání a sladkému nic nedělání jsme si vybrali malou zátoku CALETTA FUILI s bílými hladkými mramorovými oblázky, bílým pískem a křišťálově čistým mořem.

/—html
Pláž Caletta Fuili
\—

Zaparkovali jsme na skalisku, tyčícím se nad pláží. Scházíme po strmých schodech vybudovaných z dřevěných kůlů. Někoho z nás napadlo: „Co kdyby schody povolily….“ Zátoku po stranách lemují obrovské kamenné bloky, které nás lákají k fotografování. Potápíme se a zjišťujeme, že nedaleko pláže jsou dva vstupy do jeskyně. Voda u jeskyně je tak studená, že zde nesetrváváme dlouho. Plaveme do „teplejších vod“ a cestou pozorujeme živočichy. Na balvanech rostou mořské houbičky na tenkých stopkách, vytvářející narůžovělý koberec. Viditelnost pod vodou je ohromující. Zadívala jsem se do dalekých mořských hlubin. Sytá tmavěmodrá barva ve mě probudila pocit nejistoty a myšlenky, co se zde asi ukrývá.
Slunce nám na břehu za krátkou chvíli osuší plavky a my se pro velký žár vrháme se do vlnek, které na hladině vykouzlil vánek. Bavíme se sbíráním oválných kamínků s různobarevnými žilkami a hledáme ten nejkrásnější. Na pláži setrváváme až do pozdního odpoledne, do doby, kdy se stíny prodlužují a slunce pozvolna zapadá.
Setmělo se a my se procházíme poloprázdnými uličkami městečka Cala Gonone. Lákají nás obchůdky nabízející tradiční sardinské výrobky, výlohy s upomínkovými předměty, nabídka pestrobarevných pohledů, maličké restaurace a pizzerie. Obvzláště jedna pizzerie nás zaujala jak svým vzhledem a příjemným vystupováním obsluhy, tak vůní, která se linula po celé ulici. Neodolali jsme a usedli k prostřenému stolu. Objednali jsme si pizzu s plody moře (chobotnice, mušle, krabí maso) a sardinské červené víno z oblasti Dorgali (cena 1 pizzy 12 000 ITL, 1 l červeného vína 10 000 ITL). Chuťové buňky jen potvrdily naši dobrou volbu.
 

26. 6. 2001
 

Ráno listujeme turistickými průvodci a snažíme se pro dnešní den vymyslet nějaký program. Bohužel, všechny tůry a stezky vedoucí k doporučovaným bílým oblázkovo písečným plážím jsou až příliš časově náročné, což ale není hlavní problém. Horko, které v této oblasti právě panuje se dá jen stěží snést, jak už jsme měli možnost poznat při prohlídce soutěsky. Všichni jsme se shodli na názoru, že tuto část Sardinie by bylo nejlepší navštívit na jaře, kdy nejsou teploty tak vysoké. Nakonec se nám podařilo zjistit, že směrem do vnitrozemí ostrova se nachází jeskyně ISPINIGOLI, která by měla být přístupná.

/—html
Jeskyně Ispinigoli
\—

A je rozhodnuto, nejprve si prohlédneme jeskyni, a pak se okoupeme na některé pláži v okolí.
Jedeme po silnici výše do hor. Zastavujeme, jelikož se nám nabízí krásný výhled na záliv Golfo di Orosei s městem Cala Gonone.
Je 11.00 hodin a právě začíná prohlídka krasové jeskyně Ispinigoli. Scházíme po železných schodech stále hlouběji ke krápníkovým útvarům. Některé z nich připomínají svou strukturou květák a brokolici. Jak jsme se dověděli z anglického výkladu průvodkyně, přístupná je jen malá část jeskyně, a to pouze prvních 500 m z celkové délky 12 km. Ve veřejnosti přístupné části jeskyně již z důvodu sucha krápníky nerostou, ale v nižších úrovních se nachází další rostoucí krápníky, jezírka a bílí pavouci. Největší zajímavostí této jeskyně je 38 m vysoký stalagnát, který je nejvyšší v Evropě, a který jsme měli možnost shlédnout. Kartagincům jeskyně sloužila jako rituální místo, a proto se také nazývá „Propast pannen“.
Po prohlídce jeskyně jsme lenošili na zlatavém písku na pláži Calletta di Osalla.
 

27. 6. 2001
 

Ráno se probouzíme s pocitem smutku, jelikož nastal poslední den pobytu na Sardini. Loučíme se s východním pobřežím a vyrážíme za posledními cíli naší dovolené.

/—html
Cesta s výhledem na Supramonte
\—

Projíždíme Supramonte, vápencovým vyprahlým horským masivem se strmými stěnami a rozlehlými náhorními planinami, zdvíhající se z mírné roviny mezi Dorgali, Olienou, Orgosolo a Uzulei do několika stovek metrů. V těchto horách neexistují cesty ani obydlí, nachází se zde jen „Pinnettu“ – kuželovité přístřešky z větví, ve kterých nouzově přespávají pastevci.

/—html
Kvetoucí stromy
\—

Na pár okamžiků zastavujeme, abychom se potěšili pohledem na Supramonte a na žlutě kvetoucí stromy, které jsou zpestřením zdejší krajiny. Přitom se setkáváme i s místní faunou, drobounkou kudlankou.
Naší další zastávkou je městečko ARBATAX, jehož velkým lákadlem jsou skalnaté útvary červenohnědé barvy.

/—html
Arbatax
\—

Tyto útesy se nazývají Roccie Rosse, v překladu Rudé kameny. Skaliska spolu s průzračným mořem modrozelených odstínů vytváří zajímavou barevnou kombinaci.
Když jsme doma plánovali místa, která na Sardini navštívíme, rozhodně jsme nechtěli vynechat prohlídku nějakého typického drsného městečka ve vnitrozemí Sardinie. Zaujalo nás město Orgosolo, známé svými malbami na zdech domů. Město leží na svahu hor v centru Barbagie – země barbarů. Toto označení nese již od dob římského impéria. Do vnitrozemí se uchýlilo původní obyvatelstvo Sardinie, které se římany nenechalo podmanit. Od nepaměti to byl kraj, kde se rodili hrdí a odvážní lidé. Nejdéle ze všech Sardiňanů odolávali cizím vetřelcům. Mezi obyvateli platilo, že rodina, rod nebo klan podléhají povinnosti krevní msty.

/—html
Arbatax
\—

Složité sociální podmínky ostrova se staly motivem velkoplošných nástěnných maleb, nazývaných Murales. Malby, které začaly vznikat na počátku 70tých let, často karikují státní úředníky a poukazují na sociální rozdíly. V poslední době řada Murales vznikla jen proto, aby do Orgosola přijíždělo stále více turistů. Hned před vjezdem do města zaujal naši pozornost obrovitý ležící muž, ztvárněný pastelovými barvami na dvou balvanech. Po zaparkování vozu jsme se vydali úzkými uličkami Orgosola objevovat další kresby. Místní obyvatelé, které potkáváme jen zřídka posedávat na schůdcích přede dveřmi svých domů, si nás prohlíží trochu nedůvěřivě. Je polední pauza. Ticho v ulicích jen na chvíli přeruší několik rozjařených místních mladíků,

/—html
Ležící muž před Orgosolem
\—

kteří pokřikují na dámskou část naší výpravy proháníce se sem a tam v rozpadajícím se autě. Turisty ale nepotkáváme. Proto nás překvapuje, když po několika minutách objevujeme otevřený malý obchůdek s upomínkovými předměty. Neodolali jsme a kupujeme drobné dárky pro naše blízké.

/—html
Banka v Orgosolu
\—

Procházíme se tichým městečkem a objevujeme řadu kreseb vyjadřující otevřenou kritiku společenských a politických poměrů.
/—html
Orgosolo
\—

Pozdě v noci přijíždíme do OLBIE. Chceme si prohlédnout město a poznat noční život. Zaparkovali jsme na okraji města a dál jdeme pěšky. Procházíme liduprázdnými ulicemi, nahlížíme přes výklady do zavřených obchodů. Jen občas míjíme otevřený bar. Čím blíže se ale přibližujeme k centru, hustota obyvatelstva narůstá. Po chvíli jsme přišli na pěkně upravnené náměstí plné mladých lidí. Obvzlášť nás zaujala skupinka čtyř perkusistů bubnující každý v jiném rytmu na jeden buben. Chtěli jsme si udělat pár snímků a natáčet, ale neměli jsme odvahu naše zařízení vytáhnout z brašny. Nemohli jsme přivyknout uvolněnému chování místních obyvatel. Měli jsme obavy, že budeme v některé tmavé prázdné uličce okradeni. Možná, že jsme se obávali zbytečně, ale nechtěli jsme riskovat.
Asi v 1 hodinu ráno přijíždíme do přístavu GOLFO ARANCI. Pár hodin zbývá, než se nalodíme na trajekt, a tyto jsme chtěli využít ke spánku. Odpočinek nám ale nebyl dopřán, jelikož celou dobu s příšerným ohlušujícím skřípěním byly nakládány kontejnery na trajekt…
Konečně jsme se dočkali, rozednívá se. Nástupem na trajekt končí naše utrpení a nekonečné hodiny čekání. Unavení, ale plni dojmů se se slzou v oku loučíme se Sardiníí, překrásným divokým ostrovem a pevně věříme, že se s ní někdy v budoucnu zase setkáme.

Všechny publikované snímky jsou naskenovány z fotografiií 9 x 13 cm. Další fotografie naleznete v naší „fotogalerii“:[http://rektorikl.cz/cpg/thumbnails.php?album=5].

3 odpovědi na “SARDINIE 2001 – smaragd Středomoří”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *